Každý rok si připomínáme výročí vojenské agrese skupiny „bratrských“ zemí v čele se Sovětským svazem proti Československu v roce 1968. Mimo pozornost médií i veřejnosti však bohužel stále zůstávají srpnové události roku 1969. Tehdy opět vyjely tanky do ulic československých měst, na nichž znovu zůstali ležet mrtví a vážně zranění lidé, kteří veřejně nesouhlasili s okupací své země. Tentokrát však na příkaz vedení Komunistické strany Československa protesty místo cizích vojáků tvrdě potlačili Češi a Slováci v policejních, milicionářských a vojenských uniformách.
Srpnovým událostem předcházely v roce 1969 masové protesty spojené především se smrtí Jana Palacha a druhým vítězstvím československé hokejové reprezentace nad sovětským výběrem na mistrovství světa ve Švédsku. Právě tzv. hokejové události na některých místech přerostly jak do útoků na posádky okupačních vojsk, tak na civilní sovětský majetek.
Historici dnes diskutují, nakolik byly tyto útoky vyprovokovány bezpečnostními a zpravodajskými složkami, které dostaly politickou objednávku na přípravu záminky pro tvrdší postup vůči zbylým reformistickým funkcionářům ve vedení komunistické strany. Ať už však prvotní impuls pro pouliční nepokoje vzešel odkudkoliv, jisté je, že běžní občané tyto útoky podporovali a spontánně se do nich zapojovali. To byl pro komunistické politiky a jim podřízené velitele bezpečnostních složek a ozbrojených sil varovný signál, že lidé ještě nerezignovali a na první výročí okupace je potřeba se pořádně připravit.
Potlačení protiokupačních protestů v srpnu 1969 představovalo jakousi zkoušku schopností normalizačního vedení komunistické strany v čele s Gustávem Husákem, které postupně odbourávalo reformní kroky z období tzv. Pražského jara. Přesvědčivé zvládnutí krizové situace by výrazně posílilo Husákovu pozici jak na domácí scéně, tak v očích Kremlu, který v případě neúspěchu nového místodržícího hrozil přechodem od zákulisního ovlivňování vnitřních československých poměrů k opakování přímého vojenského zásahu.
Proto byly urychleny čistky v policii, armádě a Lidových milicích, které měly za cíl odstranit ze silových složek přesvědčené odpůrce okupace a příznivce reforem. Kromě toho byly formovány speciální policejní pořádkové jednotky, pro které byla v Polsku nakoupena nová výstroj včetně dlouhých bílých obušků, jež ke slovu přišly také na sklonku 80. let.
Pro vnitřní nasazení byly rovněž vyčleněny vybrané vojenské jednotky, jejichž příslušníci procházeli zesílenou ideologickou indoktrinací a psychologickou přípravou na boj proti vlastním spoluobčanům. V této souvislosti je potřeba si uvědomit, že na sklonku 60. let neexistovala profesionální armáda. Mužstvo tvořili většinou velmi mladí vojáci základní služby ve věku do dvaceti let, kteří vesměs sdíleli protiokupační nálady. To se naplno projevilo během srpnových zákroků, kdy se řadoví vojáci většinou chovali k demonstrantům zdrženlivě, své úkoly často konali s viditelnou nechutí nebo je v některých případech přímo odmítali. Občas se dostávali do konfliktu s ostatními zasahujícími složkami, především Lidovými milicemi, kterým vytýkali nepřiměřenou brutalitu k zadrženým. Velení předpokládalo, že vymývání mozků řadových vojáků nebude úspěšné, a nakonec si proto netrouflo vydat mužstvu ostré patrony. (Také díky tomu je možné všechny zastřelené ze samopalů vzor 58 přičíst na vrub Lidovým milicím, protože policie těmito zbraněmi nedisponovala).
Na širokou veřejnost byla zaměřena intenzivní propagandistická kampaň v médiích, jež měla za cíl lidi zastrašit a odradit je od veřejných projevů odporu
k okupaci. K tomu měla přispět také zesílená kriminalizace opozičních aktivit. Na druhé straně byla kromě politiky biče uplatňována také politika cukru. Před srpnovým výročím byly vydány pokyny k dočasnému zlepšení zásobování obchodů zbožím a dostupnosti služeb, které byly v porovnání s dneškem na výrazně nižší úrovni.
Většina společnosti sice i nadále nesouhlasila s tehdejším politickým kursem, byla však natolik pasivní nebo zastrašená, že se raději nezúčastnila pouličních protestů. Přesto v srpnu 1969 vyrazily do ulic desítky tisíc lidí, kteří dávali najevo svůj nesouhlas s okupací a politikou KSČ. Proti nim se postavily tisíce příslušníků komunistické policie (Sbor národní bezpečnosti), Lidových milicí a armády (Československá lidová armáda). Poblíž Prahy a Brna byly navíc v záloze soustředěny další silné vojenské jednotky pro případ, že by protesty přerostly v povstání, proti kterému byly připraveny zasáhnout i těžkými zbraněmi včetně tanků, děl a raketometů.
Nejsilnější střety proběhly v Praze, Brně a Liberci, kde byla proti občanům nasazena obrněná technika. Do pražských ulic byl poslán dokonce celý tankový pluk
o síle 88 tanků, což mimochodem představuje jejich jediné bojové nasazení od II. světové války. Výsledkem zásahu pořádkových sil bylo 5 mrtvých a odhadem stovky až jednotky tisíc zraněných demonstrantů. Přesný počet zraněných není možné vyčíslit, protože řada lidí v obavách z trestního postihu nevyhledala zdravotnickou pomoc, případně vlastenecky cítící lékaři nepředali policii záznam o jejich ošetření. Jistý je proto jenom počet několika desítek hospitalizovaných, z nichž někteří měli trvalé následky.
Pořádkové jednotky zaznamenaly ve svých řadách celkem 29 těžce zraněných především od kamení a dalších předmětů házených demonstranty a jednoho mrtvého vojáka, jenž zahynul při nehodě během přesunu těžké vojenské techniky. Příslušníci zásahových jednotek dostali celou řadu vyznamenání včetně několika Řádů rudé hvězdy a hmotných nebo věcných odměn, jejichž hodnota obvykle odpovídala výši jednoho průměrného platu.
Za účast na protestech bylo předvedeno celkem 3 690 lidí, z nichž 2 414 zůstalo v zadržení nebo bylo dáno do vazby. Příslušníci komunistické policie a Lidových milicí zadržené často surově bili a ponižovali. Další lidé byli za nesouhlasné postoje k okupaci diskriminováni, vyhazováni ze škol i z práce a zavíráni do vězení.
V letech 1969-1989 bylo za "protistátní činnost" odsouzeno 4 758 lidí, z toho většina v několika prvních letech po roce 1969 (do tohoto čísla není započítáno více než 100 000 dalších odsouzených podle § 109 o opuštění republiky).
Vzhledem k tomu, že velitelé zásahu nevydali rozkaz ke střelbě do lidí a nikdo ze zabitých demonstrantů nepředstavoval pro střelce bezprostřední ohrožení, které by je opravňovalo k legálnímu použití zbraně v sebeobraně, musel režim přijít s vlastní verzí událostí. Střelba do lidí byla oficiálně připsána na vrub neznámým pachatelům z řad „antisocialistických živlů“, po kterých dokonce začali pátrat kriminalisté. Vyšetřování záměrně svedené na falešnou stopu pochopitelně nepřineslo žádný výsledek a bylo brzy v tichosti zastaveno.
Policií pečlivě udržované ticho obestíralo srpnové události roku 1969 až do pádu diktatury KSČ. Bohužel ani pak se jim nedostávalo patřičného místa ve veřejném prostoru, takže dnes je možné hovořit o tom, že jsou většinou naší společnosti zapomenuty nebo pro ni představují naprosto neznámou kapitolu našich soudobých dějin. (Čestnou výjimku představuje město Brno, které už před řadou let zřídilo pro své mrtvé ze srpna 1969 pamětní desky a každoročně si je připomíná.) Naprostým fiaskem skončilo také obnovené policejní vyšetřování, které už sice po roce 1989 mohlo mířit správným směrem, přesto neodhalilo jediného ze srpnových střelců.
Je jenom na nás, jestli zapomeneme na zločiny spáchané během diktatury KSČ a z celého tohoto období si budeme pamatovat jenom levné pivo, cigarety a další "sociální jistoty". Stejně tak jenom na nás záleží, zda si konečně připustíme, že za všechno špatné, co potkalo náš národ ve 20. století, nemůžou jenom "Skopčáci" a "Rusáci", ale že mnoho zla jsme si přivodili sami mezi sebou. Vždyť právě v srpnu 1969 do lidí nestřílel jediný cizí voják. Stejně tak okupanti neseděli v prověrkových komisích, které lidem ničily profesní životy. A nebyli ani u soudů, jež občany posílaly do vězení za to, že si dovolili otevřeně projevit názor, který se komunistické vrchnosti nehodil do krámu. Temnou minulost naší země už nezměníme. Když si ji však budeme připomínat, budeme mít přece jenom o něco větší šanci, že v budoucnosti nezažijeme něco hodně podobného.