Oběti potlačení protiokupačních protestů v srpnu 1969

16.8.2015

Během potlačování masových protestů v srpnu 1969 stříleli příslušníci zásahových jednotek do lidí, aniž by k tomu měli rozkaz nebo se bránili bezprostřednímu ohrožení zdraví nebo dokonce života. Výsledkem nezákonně vedené střelby bylo 5 mrtvých a desítky zraněných.

 

Žádná z obětí střelby aktivně neohrožovala střelce z řad neznámých příslušníků komunistické policie (Sboru národní bezpečnosti) a Lidových milicí. Mrtvé a raněné je díky tomu možné označit za poklidné demonstranty nebo kolemjdoucí, kteří se ocitli v nesprávném čase na nesprávném místě.  Vzhledem k tomu, že střelba byla v naprostém rozporu s tehdy platnými zákony, přišla režimní propaganda s vlastní verzí událostí a za vrahy označila "kontrarevoluční živly". Kriminálka se na politickou objednávku pustila po falešné stopě a vyšetřování předem odsouzené k nezdaru ještě na podzim 1969 v tichosti uzavřela.

 

Po roce 1989 vyšetřování znovu otevřel Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR, kterému se však s více než dvacetiletým odstupem nepodařilo odhalit žádného z pachatelů. Nevíme proto, zda ke střelbě do lidí došlo kvůli nedbalému zacházení se zbraní, nebo se někteří policisté a milicionáři rozhodli úmyslně zabíjet oponenty režimu. V každém případě však výsledek střelby "obránců socialismu" zůstává stejný bez ohledu na motivaci pachatelů.

 

 

Bohumil Siřínek

 

 

 

narozen  23. dubna 1955

zemřel    24. srpna 1969

 

Bohumil bydlel ve vesnici Mladotice v okrese Písek a v době své smrti ještě chodil na základní školu. Přes Prahu

21. srpna 1969 projížděl společně se svými staršími kamarády, se kterými byl na čundru. Podle pozdějších výpovědí jeho přátel mu prý došly peníze a rozhodl se proto navštívit svou tetu na Vinohradech, aby si u ní vypůjčil. Není však vyloučeno, že se jednalo pouze o účelovou výpověď, která měla za cíl uvést pro policii přijatelný důvod, proč se kluci objevili na protirežimní demonstraci. 

 

Kolem deváté hodiny večer 21. srpna 1969 byl Bohumil na Tylově náměstí v Praze 2 postřelen ze samopalu neznámým milicionářem. V té době přes deset tisíc demonstrantů zastavilo v prostoru náměstí Míru a dolní části Vinohrad kolem Rumunské ulice a Tylova náměstí postup policie, které se nepodařilo prorazit improvizované barikády ani s pomocí obrněných transportérů. Zásahové jednotky žádaly přísun dalších posil, těch se však právě nedostávalo, protože tvrdé střety probíhaly i na dalších místech v Praze. Příslušníci některých předsunutých oddílů policie a Lidových milicí se v nepřehledné situaci obávali obklíčení a naprostého rozbití svých jednotek. Občas proto bez rozkazu stříleli nad hlavy demonstrantů, aby je zastrašili. 

 

Ve chvíli, kdy byl zasažen, Bohumil poklidně postával u stánků s květinami a opékánými buřty, odkud pozoroval dění na Tylově náměstí. Svědkyně Miroslava Válová při výpovědi na policii v roce 1995 tento moment popsala takto: "V prostoru toho náměstí byly i bývalé Lidové milice [...] Bylo jich tam dost, stáli proti nám. Oni stáli na ulici, vlastně přes ulici proti nám a mlčeli. Je pravdou, že byli ozbrojeni, měli u sebe samopaly. Za této situace vyšla dávka ze samopalu. Bylo to několik vypálených střel za sebou. Mimo těch milicionářů tam žádné jiné uniformy, tím mám na mysli Veřejnou bezpečnost nebo armádu, nebyly. Okamžitě jak zazněla tato dávka, tak Bohouš Siřínek vedle mě padl na zem."

 

Bohumila zasaženého střelbou do břicha se ihned ujali okolostojící demonstranti, kteří ho dopravili na chirurgickou kliniku v Londýnské ulici.  Zde byl bez odkladu operován, protože utrpěl průstřel žaludku, jater, tenkého i tlustého střeva a levé ledviny. Jeho už beztak vážný zdravotní stav navíc

v následujících dnech zkomplikoval ještě zánět pobřišnice, který byl nakonec pro čtrnáctiletého, ani ne sedmdesátikilového kluka fatální.

 

Komunisté nedali v následujících letech pokoj ani Bohumilově rodině, která měla o jeho smrti zakázáno mluvit a byla pod dozorem Státní bezpečnosti. Jeho mladší bratr Roman nesměl vystudovat vysokou školu. Později ho komunisté nutili k účasti na schůzích své strany, což vnímal jako nátlak, aby dal veřejně najevo souhlas s vymyšleným příběhem o smrti svého bratra a prezentoval svůj dobrý poměr k režimu. Než by přistoupil na tuto hru, raději za dost dobrodružných okolností emigroval do USA, odkud se vrátil až po roce 1989.

 

Spolek Pomníky obětem bezpráví připravil pro Bohumila Siřínka pamětní desku, která byla odhalena 21. srpna 2015 na hotelu Beránek na pražském Tylově náměstí. Bohumilovu fotografii poskytl jeho bratr Roman Siřínek.

 

František Kohout

 

narozen 7. dubna 1951

zemřel   20. srpna 1969

 

František bydlel v Jeruzalémské ulici v Praze. V roce 1969 se učil na zedníka u Pražského stavebního podniku. Jeho aktivity během posledního dne jeho života nejsou zmapovány. Každopádně je jisté, že byl krátce před 22 hodinou v Králodvorské ulici v Praze zasažen do hlavy palbou ze samopalu, která byla vedena na větší vzdálenost. Na nedalekém náměstí Republiky poblíž Obecního domu právě probíhaly potyčky demonstrantů s policií a Lidovými milicemi, které jenom v této lokalitě svou střelbou zabily také Vladimíra Krubu a další tři lidi zranily.

 

Okamžik Františkovy smrti popsal na policii svědek Zdeněk Kubík: "Již z rohu Celetné ulice jsem viděl, že u Prašné brány je nějaký dav lidí, že je tam velký křik a nějací lidé házejí dlažební kostky směrem k Prašné bráně, kde stála obrněná vozidla Veřejné bezpečnosti. Já jsem se až k tomuto davu nedostal. Zůstal jsem stát opodál mezi menšími hloučky. Najednou se dav obrátil a dal se do pohybu směrem ke Staroměstskému náměstí. Otočil jsem se, abych šel ve stejném směru. V tu chvíli jsem zaslechl výstřely. Zdálo se mi, že jich bylo několik rychle za sebou jako dávka ze samopalu. Ohlédl jsem se a najednou vidím, jak po mé pravé ruce padá k zemi nějaký kluk. Viděl jsem, že mu z hlavy teče krev. Jak padal, tak jsem ho nestačil zachytit, upadl na zem, ani nic neříkal. Vzal jsem ho za ruku a nějací lidé ho chytli za druhou ruku a za nohy. Někdo volal, že je třeba ho odvézt do nemocnice a tak jsme ho táhli k automobilu, který v ulici stál. Ten automobil stál u chodníku před obchodem se starožitnostmi, měl otevřené dveře a byl otočen směrem k Staroměstskému náměstí. Stál u něj nějaký muž, oblečen v oblek a bílou košili. Naložili jsme toho kluka do auta a on odjel..."

 

Přestože se lidé snažili Františkovi pomoci a ochotný řidič ho co nejrychleji dovezl do nemocnice Na Františku, nemohla by jeho smrti kvůli devastujícímu zranění mozku zabránit ani okamžitá operace. Policie sice během svého vyšetřování objevila stanoviště střelce, nalezla několik vystřelených nábojnic ze samopalu a měla k dispozici i střelu vyjmutou při pitvě z hlavy oběti, pachatel přesto nebyl nikdy odhalen...

 

Spolek pomníky obětem bezpráví připravil pro Františka Kohouta a Vladimíra Krubu pamětní desku, která byla odhalena 21. srpna 2019 na Grand Hotelu Bohemia v Králodvorské ulici v Praze 1.

 

VÝZVA: Nepodařilo se nám najít rodinu ani přátele nebo známé Františka Kohouta. Pokud máte k dispozici jeho fotografii a máte o něm více informací, konkaktujte nás prosím.

 

 

Vladimír Kruba

 

narozen 12. července 1950

zemřel    20. srpna 1969

 

Vladimír bydlel ve Veletržní ulici v Praze 7 a živil se jako elektrikář v podniku Československé automobilové opravny (ČSAO). Nevíme, co dělal v den své smrti. Zabit byl  ve stejný čas jako František Kohout jen o několik metrů dál v místě, kde Rybná ulice ústí do Králodvorské. Na rozdíl od Františka utrpěl průstřel hrudníku, přičemž byly zasaženy obě plíce, jícen i srdce. Také jeho co nejrychleji odvezl ochotný řidič okolojedoucího auta do nemocnice Na Františku, bohužel Vladimírova zranění byla příliš vážná a život by mu nezachránil ani okamžitý lékařský zákrok.

 

V reakci na zprávu o zastřelení Františka Kohouta a Vladimíra Kruby se 21. srpna 1969 kolem 11.30 pokusil na třídě Obránců míru (dnes Joštova) v Brně demonstrativně upálit devatenáctiletý Jan Polášek, kterého kolemjdoucí naštěstí včas uhasili. Mladík přežil s popáleninami na 40 % těla. Po potlačení demonstrací byl Jan Polášek v komunistickém tisku označen za "charakteristického extrémistu" a jeho čin byl policií interpretován jako "signál k činnosti a aktivnímu vystoupení protisocialistických živlů proti příslušníkům bezpečnosti". 

 

Spolek pomníky obětem bezpráví připravil pro Františka Kohouta a Vladimíra Krubu pamětní desku, která byla odhalena 21. srpna 2019 na Grand Hotelu Bohemia v Králodvorské ulici v Praze 1.

 

 

Danuše Muzikářová

 

 

narozena  13. července 1951

zemřela     21. srpna 1969

 

Danuše pracovala jako dámská krejčová v podniku Kras Brno. Byla svobodná a bydlela s rodiči v tehdejší Leninově (dnes Kounicově) ulici v Brně. Při zásahu bezpečnostních sil proti demonstrantům v prostoru vyústění ulice 9. května (dnes Rašínova) do náměstí Rudé armády (dnes Moravské náměstí) v Brně byla před 18. hodinou

21. srpna 1969 střelena zezadu do hlavy. Kulka ráže 7,65 mm vystřelená na větší vzdálenost buď z policejní samonabíjecí pistole CZ vzor 50, nebo samopalu Škorpion vzor 61 jí proletěla mozkem a na místě ji zabila.

 

Jedním z přímých svědků mezi demonstranty byl Alois Kocourek: "Kolem půl šesté se ozvala střelba, zatím se střílelo do vzduchu. A pak někdo zakřičel: „Bacha, to jsou ostrý!“ Lidé prchali do bočních ulic, já jsem byl mezi těmi, kteří běželi po ulici 9. května směrem ke kavárně Bellevue. Už jsme byli skoro na náměstí, když jsem se ohlédl a uviděl spadnout dívku, která běžela kousek za mnou. Na tom jejím pádu bylo něco divné, že měla ruce pod tělem, při běžném zakopnutí každý člověk z pudu sebezáchovy dá ruce před sebe. Zvedl jsem ji, krvácela z obličeje. Nebyl čas přemýšlet, jestli je zraněná nebo mrtvá, někdo běžel telefonovat pro pomoc, mezitím přijel nějaký člověk s autem. Naložili jsme ji do auta a on ji odvezl do úrazové nemocnice."

 

Pokus o záchranu umírajíci Danuše zachytil fotograf západoněmeckého časopisu Quick, v jehož čísle č. 37 z 10. září 1969 pak fotografie vyšly. Její tělo bylo bez identifikace převezeno do brněnské Úrazové nemocnice, kde ji pak nalezl její otec, který se ji vypravil hledat.

 

Pachatel zůstal stejně jako v jiných případech neodhalen. Zjištěné okolnosti však svědčí o tom, že v tomto případě by policie musela hledat ve vlastních řadách. Napovídá tomu i svědectví kpt. Františka Šebesty ze VI. správy StB Brno, který v inkriminovaném místě rovněž zasahoval: "Dohodli jsme se, že demonstranty zatlačíme na náměstí Rudé armády. Vytáhli jsme pistole, a aniž bychom stříleli, jsme se rozběhli proti nim. Tím jsme se dostali na úroveň Jakubské ulice a roh ulice 9. května. Tyto útoky se opakovaly několikrát po sobě. [...] Viděl jsem, jak (demonstranti) rozebírají chodník z dlaždic u parku naproti kavárně Bellevue. Rozbíjeli tyto dlaždice na drobné kousky a dělali hromádky z těchto kamenů. Zde pro výstrahu došlo k živelnému použití zbraní. Bylo stříleno ze služebních pistolí do vzduchu..."

 

Okolnosti smrti Danuše Muzikářové byly před rokem 1989 oficiálními místy tutlány. Dnes její památku připomíná pamětní deska umístěná na domě na Moravském náměstí 4 v Brně. Fotografii Danuše Muzikářové poskytl historik Jan Břečka z Moravského zemského muzea.

 

 

Stanislav Valehrach

 

 

narozen 30. dubna 1941

zemřel    21. srpna 1969

 

Stanislav byl zaměstnán jako dřevomodelář ve Výzkumném ústavu stavebních a keramických strojů v Brně. Bydlel v obci Kovalovice v okrese Brno - venkov. Zde se hodně angažoval v místním Sokole, kde byl členem výboru a trénoval dorostenecké hokejové mužstvo. Účast na protestech neplánoval a do Brna se v osudný den vypravil jenom kvůli obavám o své mladé svěřence, které chtěl přemluvit k návratu domů.

 

Na místo své smrti v Orlí ulici se dostal krátce po 17. hodině. V tu chvíli zde panovala nepřehledná situace, která přivedla příslušníky Lidových milicí ze Šmeralových závodů k rozhodnutí spustit výstražnou palbu ze samopalů za zády policistů, kteří právě obušky zasahovali proti demonstrantům. Demonstranti sice skutečně ustoupili, jenže na místě zůstal ležet mrtvý Stanislav Valehrach, který podle pitevního protokolu utrpěl průstřel pravé plíce a srdeční předsíně doprovázený prudkým vnitřním krvácením do hrudníku.

 

Jeden z milicionářů na tuto situaci později vzpomínal takto: "Jeden příslušník SNB, velitel, vytáhl pistoli a dal povel k palbě do vzduchu za účelem zastrašení vzbouřenců. Této výzvy jsme jako jednotka uposlechli a protiútokem za použití střelných zbraní a střílení do vzduchu jsme vzbouřence donutili

k bezhlavému útěku [...] Při postupu Orlí ulicí, když jsme byli u prodejny jízdních kol, kdy naši příslušníci již utíkali za vzbouřenci, zaslechli jsme z davu, který před námi ustupoval, volání: „Vrazi, zde leží mrtvý“.

 

O "střeleckém mistrovství" milicionářů nasazených v Orlí ulici výmluvně svědčí, že kromě naprosto nevinného Stanislava Valehracha svou střelbou zasáhli také policejního kapitána Vladislava Pátka, který v uniformě zasahoval proti demonstrantům...

 

Pachatel střelby zůstal neodhalen. Postoj vyšetřovatelů zřetelně charakterizoval major Chudoba na mimořádné operativní poradě náčelníka Městské správy Veřejné bezpečnosti dne 27. srpna 1969: "Je třeba jasně říci, nikdo se nebude nikomu omlouvat, proč se to či ono porušilo v průběhu zákroku. Vláda dala jasné pokyny likvidovat demonstrace a výtržnosti všemi prostředky. Proto státní síla jich použila [...] Se stížnostmi se nic dělat nebude..."

 

Také o Stanislavově smrti se nesmělo před rokem 1989 veřejně mluvit. Dnes má pamětní desku na domě v brněnské Orlí ulici číslo 20. Fotografii Stanislava Valehracha poskytl historik Jan Břečka z Moravského zemského muzea.                                                                                

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Please reload